Masarykova univerzita
Filozofická fakulta
Esej
Co je to Ukrajina ?
Jméno: Sedláček Pavel
Předmět: UJA106 Reálie, zeměvěda a kultura Uk.
U.č.o.: 392088
V Brně 1.11.2012
Na základě svých zkušeností z expedicí, Zakarpatí-Moldávie-PMR-Oděsa-Nikolajev-Krym-Vinica-Chmelnickýj 2010 a Užgorod-Lvov-Kyjev-Charkov-Doněck-Kerč-Jalta-Sevastopol-Pěrvomajsk 2011, naposledy Kyjev-Charkov 2012 po této nádherné zemi, debatách s místními obyvateli, mám možnost srovnávat. Pokusím se touto prací prezentovat své znalosti a zkušenosti a názory nabyté z praxe. Ukrajina je velice široký pojem. Být Ukrajincem, od každého občana této země znamená v podstatě něco úplně jiného. To stejné je i s pojmem: co je to ukrajinská kultura, co je to historie Ukrajiny, kdo jsou hrdinové, kdo zrádci a dokonce nejsou schopni se shodnout ani na tom, jaké má Ukrajina mít hranice, či co je to ukrajinština.
Všechny tyto rozdíly plynou z historického vývoje. Ať už se jedná o Zaporožskou sič, pravobřežní a levobřežní Ukrajinu, občanskou válku, hladomor, nebo Velkou Vlasteneckou válku. Tato země je od začátku doprovázena národnostními problémy, které jsou větší, než se na první pohled zdá. Ukrajina je totiž mnohonárodnostním státem. V Karpatech žijí Rusíni, Hulukové, na východě Rusové a vnitrozemí Krymu je tatarské. Při prvním příjezdu do Zakarpatí jsem měl představu, že se nebude problém se dorozumět rusky, přeci jen je to území bývalého SSSR, ale setkal jsem se takovou směsicí jazyků, že jsem byl až zaskočen. Obyvatelé této části Ukrajiny se neztotožňují ani s Evropou, ani s Ukrajinou, ani s Polskem. Jsou to takoví samorosti žijící při hranici, často mají cizí občanství, neboť např. na Slovensku dostávají vyšší sociální dávky a jezdí jednou za čas do „své vlasti“. Přichází mi otevření, ale neustále se sami hledají. Před pár lety se dokonce začali objevovat separatistické tendence a snahy o zřízení Rusínského státu. Zůstaly pouze na papíře.
Lvov je kulturním centrem dnešní Ukrajiny, je to město v evropském stylu, co se týče architektury, způsobu života, ale je i centrem ukrajinského nacionalizmu. Obyvatelé západní Ukrajiny mají silně zakořeněnou nenávist proti Polákům i Rusům. Být Ukrajincem pro ně znamená mluvit jazykem západní Ukrajiny. Verzí dnes vyučovanou jako spisovná ukrajinština na ukrajinistikách po celém světě. Nepřiznávají si, že jejich jazyk je směsi ruštiny a polštiny. Své kroje a písně považují za to jediné a správné ukrajinské. Jejich hrdiny jsou Banderovci, což byli kolaboranti s nacisty během Velké Vlastenecké války. Často mnohem větší nestvůry, než jednotky SS. Po válce separatisté narušující stabilitu země a bojující, až do roku 1953. Oslavují svátek nezávislosti Ukrajiny koncerty a kulturními vystoupeními. Prohlašují, že všichni Ukrajinci mají být takovými. Zakazují slavení 9. května, jako dne vítězství nad Německem, neboť z jejich pohledu šlo o okupaci. Nacionalistické tendence v těchto oblastech nabírají až fašistický charakter. Tato problematika se do světa rozšířila až po událostech 9.5.2011, kdy zakázali vyvěšovat vlajku vítězství, zakázali pietní akty, památníky obskládali těžkooděnci. Nacionalisté napadali delegace s veterány i jednotlivce snažící se dát poctu padlým z Veliké Vlastenecké války. Strhávali a pálili georgijevské stuhy, sovětské vlajky. Zvedání pravice a zvolávání „Sláva Ukrajině“, „Volná Ukrajina“, „Bandera hrdina Ukrajiny“, bylo v naprostém pořádku. Městský výbor korigoval tuto akci, ale bylo jasné, na čí stál straně. K těmto událostem přispěly značnou mírou i slavnosti piva, které se v tyto dny odehrávaly ve Lvově. Slavnosti v den vzpomínek na padlé, jaký paradox. Ukrajina je v podstatě plná paradoxů. Atmosféru celoročně doplňují nacionalistické hospody, kde podobná hesla jsou v na denním pořádku, hesla ve stylu „Smrt Moskalům“ jsou brána jako pozdrav správného Ukrajince. Staví památníky Bandery, bourají památníky padlým rudoarmějcům. Zbytek země západní Ukrajinu nechápe. Měl jsem tu možnost být ve Lvově. Kdykoliv člověk promluvil rusky, tak si ho lidé vůbec nevšímali, často házeli ošklivé pohledy, když už poradili, tak přesně opačně, dělali mi naschvály. I když umí plynule rusky, tento jazyk zásadně nepoužijí, ani pro komunikaci s cizinci. Obyvatelé zbylých částí země mají dokonce strach jezdit do těchto oblastí. Je toto normální?
Kyjev je městem uprostřed Ukrajiny, hlavním městem odkazujícím se ke Kyjevské Rusy. Je plný krásných památek se svou Kyjevopečerskou lávrou, horní i dolní, spoustou muzeí, Matičkou vlastí a muzeem Vlastenecké Války, Babím Jarem, Zlatou bránou, Dněprem, krásným metrem, Náměstím nezávislosti atd. Ovšem i nezávislost si vykládají jinak. Chápou ji spíše, jako možnost jít si svou cestou, nikoliv cestou západní Ukrajiny. Kromě těchto památek a centra města se jedná o klasické velkoměsto, tvořeno především socialistickou panelovou výstavbou. Používá se zde, jak ruština, tak ukrajinština. Lidé v Kyjevě mají jinou představu o tom, co to znamená být Ukrajincem. Jsou tolerantnější, vstřícnější, váží si své historie a snaží se na dějiny i na sebe sama hledět oboustranně. Nedělat ukvapené závěry a propagovat dogmata.
Další oblasti využívají suržik což je směs ruského a ukrajinského jazyka. Tvrdí, že právě suržik, je jediným a správným ukrajinským zachovalým jazykem a popolštěná směs „polopoláků“ na západě má s ukrajinštinou pramálo společného. Jejich jazyk využívala spousta ukrajinským velkých spisovatelů, ztotožňují se s sovětskou historii. Ovšem bez politického pathosu. Odkazují se ke kozácké historii, chápou kozáky jako volné Rusy, nikoliv jako zvláštní předurčený národ, jako tomu je na západní Ukrajině. Veliká část těchto lidí v běžném životě využívají ruštinu a suržik pouze na komunikaci v rodině a se známými. Jedná se především o jazyk venkova, a právě venkov umožnil zachovat správným ukrajinský jazyk a tyto oblasti by měly být zdrojem ukrajinské kultury. Při ruských hranicích žijí především Rusové. Mluví rusky, mají ruského ducha, odkazují se k ruské historii, ruským tradicím, v podstatě jsou plnohodnotnými Rusy. Ale označují se z veliké části za Ukrajince, neboť žijí na území Ukrajiny. Jsou hrdi na to, že jsou Ukrajinci. Ovšem za pojmem být Ukrajincem vidí něco naprosto jiného, než zbytek země. Jde o nálepku, přináležitost k volnému národu Rusů, v jejich pojetí. V každém případě tvrdě strádají díky vnucování západoukrajinské kultury, a to především ve státních institucích, již od dětského věku. Neslaví se zde nezávislost Ukrajiny, jako je tomu na západě, pokud ano, tak pouze v rodinném kruhu a to málo kdo. Mají jiný pohled na svou zemi. Jsou Ukrajinci a často hrdými, ale v jejich pojetí.
Další částí Ukrajiny je Krym, který je při pobřeží vyloženě ruský, lidé se zde necítí být Ukrajinci. Jsou ruskou republikou, která byla kvůli lepší administrativě přidělena pod správu Ukrajiny. Být Ukrajincem pro ně znamená pouze mít ukrajinský pas. Vnitrozemí Krymu je tvořeno ruským etnikem a etnikem Krymských Tatarů, které Stalin vysídlil do střední Asie nejčastěji do Uzbekistánu, neboť vyznávali islám, byli separatističtí a bílí za občanské války. Dnes se hojně vracejí na svá původní místa s celými rodinami. Nastávají konflikty střetu kultur. „Vždyť Krym je přeci ruský“. Pokud se člověk dostane do těchto oblastí, nepřipadá si jako na Ukrajině. Lidé nevypadají jako Ukrajinci, architektura nevypadá jako ukrajinská, jsou z jiné jazykové větve, mají jiný styl života. Být Ukrajinci pro ně znamená být původními obyvateli, kterým bylo ublíženo, je pro ně čest žít na Krymu.
Další částí je Oděsa se svým Potěmkinovským schodištěm, Divadlem, přístavem. Okolí je v základu ruské, ovšem i zde můžeme narazit lidi, kteří se hrdě hlásí k západnímu chápání být Ukrajincem, nicméně jazykem zůstává ruština. Lidé jsou hrdi na svou historii, především na revoluci 1905 nebo BOB.
Velice zajímavý radikální postoj k Ukrajině jako takové, jsem získal kousek pod Charkovem ve vesnici Sokolovo. Místě známé bitvy prvního armádního sboru Ludvíka Svobody, což je vyloženě ruská část Ukrajiny. Jeden nejmenovaný člověk přirovnával situaci Ukrajiny k situaci první republiky u nás, co se týče národnostních problémů. Chápal se jako výspa ukrajinské kultury, kde jen on, tam je i Ukrajina a Rusové tuto oblast obývají neprávem, pokud se cítí Rusy, ať si jdou pár kilometrů za hranice a tam ať si mluví rusky. Krym byl podle něho také ukrajinský a Moskalé jim rozvrací republiku. Plácal mne po ramenech a říkal, jak si váží našeho národa, že jsme se s Němci tak krásně vypořádali po druhé světové válce. S rozzářenýma očima, s pohledem do nebes tvrdil, že jednou se povede vyhnat všechny Moskaly a vytvoří se jednotná Ukrajina. Když to nepůjde po dobrém, tak to půjde po zlém. Poté překrucoval dějiny vytahoval, co se mu hodilo do svých teorii. Byl to bývalý učitel dějepisu s několika vysokými školami z historie. Běhala mi husí kůže po zádech… I takovou má někdo Ukrajinu.
Podle jiných měla Ukrajina vzniknout jako federace rozdělena na národnostním principu, podobně jako Bosna a Hercegovina, což by také vedlo k občanské válce. Nejčastějším názorem ovšem bylo, že Ukrajiny měly vzniknout dvě. Něco ve stylu „Polkrajiny“ a „Ruskrajiny“. Není to žabomyší válka, jako si spousta lidí myslí, je to vážný problém a je jen otázkou času, kdy někomu dojdou nervy a začne s tím něco dělat.
Takže výraz Ukrajina, ukrajinská kultura a ukrajinština, ukrajinská historie, historická Ukrajina, ukrajinské písně a literatura pro mne stále zůstává pojmem neuchopitelným. Plynou z něj všechny problémy, které dnes Ukrajinci mají. Do velké míry i ekonomická úroveň země, nebo politický systém, který není založen na ideologii, stanovách atd., ale na tom, kdo bude bojovat za nás Ukrajince (ruské, polské, tatarské, rusínské…). Dokud se toto nezmění, bude se Ukrajina stále potácet a přecházet z deště pod okap. Pokud mi někdo říká, jsem Ukrajinec, zjišťuji odkud je. Podle toho se tímto člověkem bavím, snažím se vyhnout ožehavým tématům a pochopit co to je Ukrajina, snažím se o nemožné, protože každý má svou malou Ukrajinu, kterou žije a je pro něj vším. Že má každý jinou, nikdo neřeší.